Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Děti nejčastěji zneužívá někdo z rodiny, říká psycholožka

Rodič by měl osvětlit, které dotyky jsou správné a kdo se smí dítěte kde dotýkat.foto: Profimedia.cz
Rodič by měl osvětlit, které dotyky jsou správné a kdo se smí dítěte kde dotýkat.

9. září 2008  6:00
Žádný neznámý pedofil, ale členové vlastní rodiny nejčastěji zneužívají děti, říká v rozhovoru ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková. Stejně tak upozorňuje na to, že zneužívání nejsou vystaveny jen dívky, jak se často soudí.

Kolem sexuálního zneužívání panuje mezi veřejností mnoho mýtů. Který je nejčastější?
Asi představa, že dítě mohou nejvíce ohrozit cizí nebo pedofilní osoby. To není tak úplně pravda. Mnohem častěji je dítě vystaveno zneužívání ve své rodině. Až 63 % dětí z naší klientely bylo atakováno příbuznou osobou. Nejvyšší riziko se tedy jednoznačně nachází v samotných rodinách. Z dlouhodobé statistiky DKC také vyplývá, že 23 % dětí bylo atakováno osobou dítěti dobře známou: jde o různé vedoucí zájmových činností, přátele rodiny, sousedy. A zbývajících 13 % bylo atakováno osobou cizí.

A jiný mýtus?
Koluje mýtus, že sexuální zneužívání se týká pouze dívek. My ale víme, že čtvrtina případů, které řešíme, se týká chlapců. Většinou jde o homosexuální atakování. Jednou z úloh Dětského krizového centra je odtabuizovávat tuto problematiku, představovat ji v reálném obraze s porozuměním pro dětské oběti. Vzděláváme odborníky, věnujeme se terapiím.

Jaká je vaše klientela?
Pracujeme s dětmi od nejútlejšího věku až do jejich zletilosti. Naší klientelou však mohou být i raně dospělí jedinci, kteří našli teprve později odvahu řešit svoje traumata z dětství. Hranice klientů se posouvá ke dvaceti šesti letům. Sexuální zneužívání se ale týká už i dětí školkového věku.

Ví se přibližně, kolik dětí je zneužíváno?
Nikdo z nás neví, jaká jsou skutečná čísla. My známe pouze odtajněné případy. Bohužel je zřejmé, že skutečných případů je mnohonásobně více. Odhady směřují k tomu, že až každá čtvrtá dívka a sedmý chlapec zažili během svého života sexuální atakování. Jen malé číslo projde přes policii, větší počet dětí prochází přes psychologická zařízení. Ani zde však nedochází vždy k rozpoznání pravé příčiny problémů.

Podle čeho lze poznat, že je dítě zneužíváno? Myslím tím typické příznaky.
Velký problém traumat obecně je, že příznaky jsou nespecifické. Nedá se z těchto příznaků přímo odvodit, zda bylo dítě zneužíváno, kým a podobně. Důležité jsou charakteristické odlišnosti u konkrétního dítěte. To znamená, že dítě, které se chovalo typickým způsobem ve vztahu k vrstevníkům, k rodině, při běžných činnostech, se náhle chová zcela jinak. Jde o různé formy nápadných změn. Například dítě, které bylo veselé, je plačtivé. Dítě, které dosud bez problémů prospívalo ve škole, má náhle problémy s prospěchem nebo chováním. Izoluje se, stahuje, nechce s dětmi ven, bojí se určitých lidí. Zarytě například odmítá jet k babičce a dědovi. Nebo dítě, které rádo chodilo do sportovních kroužků, najednou přijde s tím, že tam chodit nebude.

Tyto změny ovšem nutně nemusí znamenat zneužívání.
Může to být samozřejmě rozmar dítěte nebo jít o projev, že se mu změnily zájmy ve vztahu k věku. Jedná se ale o nápadnosti, které by neměly zapadnout. Změny se často nedějí bez příčiny, vždy to nějaký důvod má. My se ve své praxi setkáváme i s celými skupinami dětí, které byly v různých oddílech atakovány. Zneužívání u těchto dětí nekončí většinou dříve než kolem deseti dvanácti let, kdy si mnoho z nich jasně uvědomí, že se na nich páchá neadekvátní jednání. Přestanou do kroužku chodit, často ale nikomu nepoví pravý důvod.

Co se v dítěti děje?
Bývá plné úzkosti, zmatení, má pocity viny. Podléhá dojmu, že si za to může samo, ztrácí pocit vlastní hodnoty. U závažných případů  dochází k rozvoji závažných psychických poruch, včetně depresí, sebepoškozování či sucidálního jednání. Jde o všechny negativní emoční stavy, které si umíte představit.

Nenávidí dítě agresora?
Vztah ke zneuživateli bývá často ambivalentní. V některých případech mohou mít zneuživatele rády, ale zároveň cítí mnoho negativních pocitů. To v nich vyvolává velký zmatek: jak mohu zároveň někoho milovat i nenávidět? Děti často vysílají signály, kterým okolí nerozumí. Tyto signály jsou vykládány jako "zlobení." Na druhou stranu si musíme uvědomit, že zneuživatelé jsou dobří manipulátoři. Dokážou dítěti zneužívání velmi mazaně "vysvětlit" nebo děti zastrašují. Do určitého věku dítě nemá zneužívání s čím srovnat.

Jaké jsou motivace násilníka?
Jak jsem říkala, větší část agresorů tvoří nepedofilní jedinci čili ti, kteří by běžně volili objekt sexuálně zralý. Tito zneuživatelé však mají většinou problémy osobnostního rázu. Jsou to lidé zakomplexovaní, nejistí si sami sebou, impulzivní. Nedokážou navázat vztah se zralou ženou nebo mužem, kde by museli do vztahu něco "dávat", nejen brát. Nebo to bývají lidé nezdrženliví, kteří neumí zvládat své potřeby. Dítě plní funkci náhradního objektu, protože je snadno zastrašitelné a zmanipulovatelné, nedokáže se navíc bránit.

Po jaké době od atakování se dítě obvykle odhodlá zavolat?
Na to nelze odpovědět obecně. Pro dítě samotné je velmi těžké věc odtajnit. Potřebuje k tomu pomoc blízké osoby. Nesmírně v tomto ohledu oceňuji vrstevníky zneužívaných dětí. Ti totiž často pochopí závažnost situace a pomohou kamarádovi zprostředkovat kontakt. Pro toho, kdo není emočně zraněn, to je jednodušší. Kamarádi v tomto ohledu fungují nejednou lépe než dospělí. Často i přes příslib, že tajemství neprozradí,  pochopí závažnost situace, a svěří se dospělému, který si zjistí, jak postupovat.

Jaký postoj zaujímají rodiče po odtajnění?
Setkáváme se, zvláště u matek, se všemi možnými reakcemi. Jsou matky, které událost přijmou, pochopí, co dítě prožívá, a hájí jeho zájmy. Jsou ženy, které to přijmou, uvěří dítěti, ale přesto mu věc dávají za vinu. Existují i takové matky, které sice dítěti věří, ale svým chováním podporují zneuživatele, protože se jedná o jejich partnera, živitele rodiny. Ony samy to mají velmi komplikované. Některé ženy problém bagatelizují, tím ale dítěti zavírají cestu, protože těžko sebere odvahu svěřit se někomu jinému, když mu ani vlastní máma nevěří.

Jak vypadá rodina po odtajnění zneužití?
Modely jsou opět různé. Matky často ukončí kontakt se zneuživatelem. Jsou však i takové rodiny, ve kterých matky nejsou schopné dítě před zneuživatelem ochránit, a potom je nezbytné, aby dítě bylo z rodiny odejmuto. Naším záměrem bývá zapojit širší rodinu.


Děti mají asi velký strach, že by po odtajnění musely do dětského domova.
Hrozba dětským domovem je jedním z nástrojů manipulátora. Víte ale, že je malé procento dětí, které byly týrané či zneužité a od určitého věku chtějí samy do dětského domova? Protože i když je "děcák" strašákem, je pro ně lepší volbou než prostředí reálného zneužívání.

Co mám dělat, pokud mám podezření, že je určité dítě zneužíváno?
Nejhorší je vytěsnit výstražnou kontrolku, která vám říká, že něco není v pořádku, nebo věc bagatelizovat. Týrané nebo zneužívané děti jsou odkázány právě na pomoc okolí. Tím, že zneužívání často vychází z prostředí, ke kterému má dítě citový vztah, tak v něm zveřejnění vyvolává pocit, že páchá zradu. Pomoc okolí je velkou šancí, jak dítěte zneužívání zbavit.

Co mohu konkrétně udělat?
To je velmi rozličné, podle míry podezření. V případě jakéhokoliv podezření je ale dobré obrátit se na Linku důvěry Dětského krizového centra na telefonní číslo                241 48 41 49        . Kdokoliv může i anonymně konzultovat s našimi pracovníky situaci a zjistit, jak je situace vážná. Každý se také může obrátit na Oddělení péče o dítě (OSPOD). I tam lze své podezření či obavy sdělit také anonymně, sociální pracovnice jsou následně povinné situaci prověřit. Pokud se jedná o zřejmější podezření s důkazy, může se podat trestní oznámení.

Odradily by agresory tvrdší tresty?
Nevím. Jen zvýšení trestů asi situaci nevyřeší. Dnešní doba je příliš rozvolněná. Myslím, že společnost klade příliš vysoko právo jedince na uspokojení vlastních potřeb až na úkor druhého. To je chyba, protože to rostoucímu zneužívání jen nahrává.

V čem by se myšlení společnosti mělo podle vás ještě změnit?
Společnost dává často dítěti zneužívání za vinu. Slýcháváme často: "Můžeš si za to sama, ty jsi ho sváděla.", "Ona (moje dcera) sex určitě chtěla, musela ho hecovat." Jde často o racionalizaci, hledání viníka, o snahu lépe si tu hroznou věc vysvětlit. Děti jsou nezkušené, učí se hranice kolem norem a pravidel a experimentují. I kdyby překročily hranici, včetně vyzývavosti, lze to omluvit. Je na dospělém, aby hranice uhlídal.

Jaká chyba se při prevenci nejčastěji dělá?
Rodiče si myslí, že dítě dostatečně uchrání, když mu vštěpí pouze zásady typu: "S nikým cizím nechoď," nebo "Od cizích lidí si nic neber."

Jak tedy mají rodiče okolo tématu sexu a zneužívání postupovat?
Výchova má být pozvolná. Děti mají být jednoznačně poučovány už od nejútlejšího věku. Určitě by to nemělo být tak, že dlouho je téma tabu a čeká se, až dospěje a všemu porozumí... Je pozdě začít s edukací v deseti, dvanácti či čtrnácti letech. Rodič by měl osvětlit, které dotyky jsou správné, kdo se smí dítěte kde dotýkat a co už je překročení hranic. Mluvit přiměřeně k věku o rozdílech pohlaví, sexu, ale i o zneužívání. Musí to být dospělý, kdo otevírá toto téma. Aby dítě vědělo, že má právo komunikovat i o intimních věcech. Protože pokud je dítě atakováno a není pro něj obvyklé o tom s rodičem hovořit, pak je pro něj dvojnásob těžké se svěřit. Dítěti se má dávat najevo, že kdyby se něco podobného stalo, rodič ví, co má dělat.

Hovoříte o otevřenosti vůči dětem. Je vždy na místě?
Samozřejmě zároveň platí, že všechny extrémy jsou nebezpečné. Rodina, kde neexistují hranice intimity, všichni se obnažují před každým a dítě není vedeno k přirozenému studu, neposkytuje dítěti bezpečí. Dítě pak totiž může mít problémy rozpoznávat, co je adekvátní, a co už ne.