Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Krize, stres a jak se chránit

RIAPS (Regionální institut akutních psychiatricko-psychosociálních služeb) je krizové centrum. Nabízí služby všem, jež se ocitnou v situaci, kterou již nemohou řešit sami svými vlastními prostředky a rozhodli se, že požádají někoho o pomoc.

 

RIAPS jako krizové centrum nepracuje tedy jen s lidmi nemocnými, ale obecně s lidmi, kteří mají problém a rozhodli se řešit jej s pomocí někoho jiného.

Krizová centra se všude ve světě zřizují právě proto, aby se zamezilo dlouhodobým opakovaným návštěvám u psychiatra nebo dokonce hospitalizacím v psychiatrických léčebnách. Pracují zde psychologové a psychiatři v jednom týmu a přistupují k příběhům klientů více z pohledu problému než z úhlu nemoci.

 

Stres a krizové situace

„Stres může potkat úplně každého člověka. A můžeme rozlišit dva základní stresy – tedy běžný životní stres, který může potkat kdykoli kohokoli a extrémní, nadhraniční stres, který již může člověka hodně vykolejit,“ říká psychoterapeutka RIAPS Daniela Knopová.

Citlivým ukazatelem je krizová linka RIAPS. Její pracovníci poznají např. i když se prudce změní počasí, nebo když se třeba blíží Vánoce. Nejčastěji však prý volají lidé, kteří ztratili zaměstnání.

„Velice stresujícím momentem je ztráta – když někoho či něco ztratíme. Rozejdeme se třeba s partnerem, nebo ztratíme nějaký druh prestiže, ztratíme zaměstnání,“ vysvětluje D. Knopová. A dodává, že zajímavým urychlovačem je volba. „Když musíme volit mezi několika hodnotami, když se musíme rozhodnout, je to vždy stresující. A patří k tomu i to, co vychází jaksi zevnitř člověka – jeho vnitřní změna, vývoj, to, že roste, dozrává – typickým příkladem je třeba puberta. Takhle asi bych viděla běžný, přirozený stres, který život přináší a nevidím v něm žádnou patologii. Tak to prostě je a musíme tomu čelit.“

Stres může samozřejmě také souviset s nemocí. V naší řeči běžně známe takové obraty, jako např. těžko se mi dýchá, bolí mě z toho hlava, mám toho spoustu na hrbu, srdce mi puká, krev mi ztuhla v žilách. „Tyto frazémy mají svoji hloubku. Člověk, který prošel nebo prochází nějakou zátěží, na to reaguje, a reaguje i jeho tělo – třeba tím, že onemocní,“ říká D. Knopová. „Všichni známe z vlastní zkušenosti, že jsme dostali chřipku ve chvíli, kdy se něco dělo. Většinou to nebylo v situaci velké pohodičky, kdy byl klid a rodina dobře fungovala. Ale přišla ve chvíli, kdy jsme se potřebovali trošku skrýt před světem a potřebovali jsme si odpočinout. A takhle fungují i těžší nemoci. Lidé, kteří prošli velkým stresem, přicházejí za čas se stížností většinou za praktickým lékařem, že se nimi něco děje, že ztratili pocit dobrého zdraví. A to právě souvisí se stresem – když se tělo dostane do nepohody, do nerovnováhy, signalizuje – stop, potřebuji si odpočinout! Potřebuji něco změnit!

V literatuře je popisováno sedm psychosomatických onemocnění, ale ve skutečnosti se mi zdá, že každé onemocnění nějak souvisí s duší. A jestliže přijde nemoc a my jsme schopni akceptovat, že to nějak souvisí s naším životem, možná, že je to dobré téma k zamyšlení.“

 

Rodinný systém

Místo, kde se nakonec všechny stresové situace projeví, kde se s nimi potkáme sami za sebe a naživo, je rodina, nebo místo, kde žijeme, kde trávíme většinu životních událostí.

„Rodina je hodně složitý systém, a to je něco, co nejsme moc zvyklí slyšet, k čemu nejsme moc citliví,“ říká psycholožka Mgr. Jana Kubů. „Přitom jako je složitý systém třeba deštný prales nebo nějaký remízek, totéž – a ještě složitější – je systém rodiny. Nemusí být pravda, že ten, s kým rodina přichází k psychologovi – třeba malé dítě – je právě ten, kdo má problém. Třeba je to jenom osoba, která více zacítila, že se v rodinném systému něco děje. Většinou to bývá skutečně tak, že stresová situace jednoho člena rodiny zasáhne celý systém a všichni se s tím musejí nějak potýkat a nějak srovnat.“

V ideálním případě by měl rodinný systém fungovat tak, že když se jeden člen rodiny dostane do potíží, jsou druzí členové systému schopni pomoci a společně problémem toho jednoho projdou. Ale máloco se děje takto „ideálně“. Bývá to spíše tak, že stresová situace jednoho člena rodiny řetězově vyvolá stres i u dalších. Přitom to mohou být vcelku běžné životní záležitosti – např. dítě jde poprvé do školky či do školy, maminka nastupuje do práce, tatínek podniká a zrovna mu někdo nezaplatil fakturu a navíc onemocní babička. Kdyby se to přihodilo každému zvlášť a ostatní byli v pohodě, bylo by to jistě bez problémů zvládnutelné.

„Rodina je zároveň takový spouštěč nebo podporovač těchto krizí,“ říká J. Kubů. „A někdy se může stát, že v podstatě jednoduchou situaci ještě zhorší. Všichni potřebují pomoc od toho druhého a najednou se jim jí nedostává – dítě chce mít maminku doma, a ona tam není, maminka by chtěla podporu od partnera, když teď chodí do práce, manžel by chtěl mít doma klid a teplou večeři a babičce se zdá, že ji mladí začali zanedbávat. To jsou všechno normální, úplně běžné situace, ale někdy nám může být hodně těžko.“

Většina z nás však byla vychována, že musí „držet“, všechno zvládat, a tak si nedovolíme říct – už to nezvládnu, je toho moc, chci, aby mi někdo pomohl. Býváme totiž nepozorní k tomu, co se s námi děje, neumíme o sebe pečovat. Jakoby vydržet v tom, co je těžké, bylo mravnější, než s tím něco udělat. A podobně, jako v sobě máme příkaz vydržet, míváme často i příkaz necítit – a tak lidé často hovoří o svých nemocech, nebo vyprávějí, že nemohou spát, ale málokdy řeknou – zoufám si, jsem nešťastný, nebo dokonce – já se zlobím...

„Mluvím o tom v souvislosti s krizovými centry proto, že jsou tu právě pro takové situace. Když se nám doma něco rozbije, samozřejmě to doneseme do opravny. A ve chvíli, kdy se nám nedaří v rodině komunikovat s těmi nejbližšími, kdy se necítíme ve svém ,doma’ dobře, je rozumné a odpovědné vyjít ven ze své ulity a požádat o pomoc někoho nezávislého, kdo může pomoci najít porušené místo a pokusí se zase navázat přetrženou nit,“ říká J. Kubů.

 

Pomoc v krizi a stresu

„Většina lidí k nám přichází s prosbou – něco se mnou udělejte. Udělejte něco s mým stresem, udělejte, aby mě nebolela hlava, udělejte, abych lépe spal,“ říká psychoterapeutka RIAPS Yvonna Lucká. „My s nimi samozřejmě pracujeme, podporujeme je, mluvíme s nimi. Zároveň se jim však snažíme dát do ruky něco, co by měli sami k dispozici. Snažíme se tedy zjistit, co se děje při stresu s jejich tělem a potom na jednotlivé symptomy nabízíme jednoduchá cvičení, která mohou provádět nenápadně kdekoli a kdykoli.“

Zátěž a těžké události patří k životu. Některé lidi však to překvapuje. Jakoby život měl přinášet jen hezké zážitky a nic těžkého by nás potkat nemělo. „Jenže představovat si, že stres k životu nepatří, je velký omyl. Těžkosti a stres do života prostě patří a všechno jsou to příležitosti, jak se s těžkostmi naučit zacházet,“ zdůrazňuje Y. Lucká.

Když se dostáváme do stresu, všichni přirozeně začneme využívat způsoby, které se nám již osvědčily. Někomu pomůže se vyspat, jiný si jde zaběhat či zaplavat, nebo sáhne po oblíbené knížce.

Když nám však tyto osvědčené způsoby přestanou pomáhat, prohlubuje se většinou pocit bezmoci, a zkoušíme něco nového. To bývá okamžik, kdy lidé začínají obcházet známé a svěřovat se se svými problémy. Někdy to pomůže, někdy nikoli.

„Stres může být velkou příležitostí najít nové způsoby, jak si pomoci, ale někdy prostě ani to nefunguje,“ říká Y. Lucká. A když si uvědomíme, že ani žádné nové prostředky, ke kterým jsme se uchýlili, nepomáhají a je nám hůř a hůř, to je ten pravý signál, že je dobré vyhledat někoho, kdo nás může podpořit, kdo může porozumět, kdo nám může dát bezpečný prostor, abychom mohli mluvit o svých starostech, abychom se mohli na chvilku zastavit.

Na to, jak pracovat se stresem, neexistuje univerzální návod. To si musí najít každý sám. Ale k tomu potřebuje klid, zastavení, někdy šikovnou otázku, někdy si potřebuje věci propojit.

Není nad to, když se člověk může obrátit na svůj potenciál, na svůj zdroj. Jde o to, podívat se dovnitř, co se děje, ale také v čem mohu najít sílu, v čem jsem dobrý bojovník, na co se mohu sám v sobě spolehnout. Protože všechna pomoc, která přichází zvnějšku, a která se mnou dělá něco, aby mi bylo líp, je méně užitečná než pomoc, kterou – s provázením druhého člověka – mohu najít sama v sobě.“

Kontaktní adresa: RIAPS, Chelčického 39, Praha 3,

krizová linka RIAPS: 02/697 1 697