Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Psychologické experimenty, které se zapsaly do historie

velikost textu:
20. února 2009  6:00
Pokud vás někdo přepadne na ulici za bílého dne, máte jen malou šanci, že vám někdo z přihlížejících pomůže. Kdybyste měli k dispozici neomezenou moc, nejspíš byste se začali chovat jako násilníci. To jsou jen některé ze závěrů, k nimž dospěly legendární psychologické experimenty.
Extrémní podmínky mohou způsobit radikální změny chování lidí.foto: Profimedia.cz

Extrémní podmínky mohou způsobit radikální změny chování lidí.

Existuje řada teorií o lidském chování. Teorie je ale třeba podpořit alespoň malými experimenty na statistickém vzorku lidí. Jaké postupy experimentátoři volí a kam až je možné v těchto pokusech zajít, dokreslují následující vybrané experimenty.

Experiment č. 1: Apatický svědek

Předehrou k tomuto experimentu byla skutečná událost. V ranních hodinách byla před svým bytem v New Yorku brutálně ubodána žena. Potvrdilo se, že přibližně čtyřicet lidí slyšelo tuto ženu křičet o pomoc anebo ji přímo vidělo z okna. Trvalo dlouhých třicet pět minut, než někdo zavolal policii a lékaře. Veřejnost událost šokovala: jak je možné, že jsou lidé tak necitliví, když druhý člověk trpí? Psychiatři pojmenovali problém jako zvýšené odcizení lidí ve velkých městech nebo jako efekt "nezúčastněného diváka".

 

Uprostřed diskuse se jeden z nastrčených herců začal dusit, těžce oddychovat a volat o pomoc.

Sociální psychologové Bibb Latane a John Darley ale tvrdili, že selhání je možné proto, že zúčastněných lidí je moc. Aby potvrdili tuto hypotézu, podnikli řadu experimentů. V jednom z nich shromáždili v místnosti osoby, jejichž úkolem bylo vést diskusi o komunikaci. Uprostřed diskuse se jeden z nastrčených herců začal dusit, těžce oddychovat a volat o pomoc. Další experiment byl na podobném principu: účastníci určitého projektu slyšeli silný úder ze sousední místnosti. Poté následovaly výkřiky: "Co se to stalo? Moje noha. Nemohu se hýbat. Můj kotník. Pomoc."

Každý experiment se konal s rozdílným počtem lidí. Začínalo se tedy od jednoho člověka a postupně se zaznamenávaly reakce lidí ve větší a větší skupině. Končilo se skupinou o velkém počtu účastníků.

Vědcům se opakovaně potvrdilo, že čím vyšší byl počet svědků události, tím víc klesala pravděpodobnost, že by někdo z nich zasáhl. Lidé tedy rychleji a spíše pomohou, pokud jsou sami než v přítomnosti většího množství lidí. Tento fenomén nazývaný "apatický svědek" má řadu vysvětlení:

První z nich tvrdí, že čím víc je přítomno lidí, tím spíš každý z nich předpokládá, že zasáhne někdo jiný. Pokud jsme sami svědky naléhavé události, uvědomujeme si, že na nás leží stoprocentní odpovědnost za to, co se stane. Jestliže je přítomno například deset lidí, máme pocit, že máme jen desetiprocentní zodpovědnost.

 

Pokud jsme sami svědky naléhavé události, uvědomujeme si, že na nás leží stoprocentní odpovědnost za to, co se stane.

Další vysvětlení hovoří o tom, že pokud jsme svědky dramatické události, nebývá si většina z nás jistá vlastními smysly a interpretací události. Situace se nám zdá zmatená, díváme se na ostatní a doufáme, že se v situaci orientují lépe. Jestliže jsou druzí klidní, řekneme si v duchu, že ať se stane cokoli, není naše pomoc nezbytná, protože tu jsou jiní, kteří ji lépe zvládnou. A protože se lidé obecně snaží zakrýt vnější signály strachu nebo znepokojení, vidí všichni navzájem tváře bez emocí. Tyto signály "klamného" klidu jsou pak navzájem hodnoceny tak, že ostatní vědí, co mají dělat, a vaše pomoc proto není nutná. Čím víc lidí se tváří "v pohodě", tím silněji v sobě budete potlačovat neklid a zmatek a sami nic nepodniknete.

Experiment č. 2: Stanfordský experiment

Jeden z nejkontroverznějších psychologických experimentů měl za cíl zjistit, jaký vliv má omezení svobody na chování člověka. S pokusem přišel psycholog Philip Zimbardo, který vybudoval experimentální vězení, do něhož umístil dobrovolníky z řad studentů psychologie. Každý jedinec musel být morálně bezúhonný, zdravý a inteligentní.

Studenti byli hodem mince rozděleni do dvou skupin: dozorci (11 lidí) a vězni (10 lidí). Řád věznice odpovídal podmínkám reálného vězení v Kalifornii. Vězni museli nosit uniformu, mlčet v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždy, když byli mimo prostory vězení. Byli oslovováni čísly a naopak museli oslovovat dozorce "pane nápravný důstojníku". Jakékoli pochybení v plnění pravidel se trestalo. Dozorci ale nedostali žádné speciální pokyny, jak se v takovém prostředí chovat.

 

Záznamy z nočních kamer potvrzovaly, že téměř každý třetí dozorce použil sexuální a fyzické násilí.

Experiment byl naplánován na dva týdny, ale byl předčasně ukončen po šesti dnech; a to i přesto, že pro předčasné ukončení byl jen jeden člověk z padesáti nestranných pozorovatelů. Důvodem bylo zjištění, že se dozorci začali uchylovat k násilnostem a krutému trestání vězňů. Záznamy z nočních kamer potvrzovaly, že téměř každý třetí dozorce použil sexuální a fyzické násilí. Velmi často také vězni ztráceli svou identitu a domnívali se, že jsou opravdu vězni.

Závěry experimentu byly šokující. Extrémní podmínky mohou způsobit radikální změny chování lidí, v tomto případě vězňů i dozorců, a to i za velmi krátkou dobu. Zimbardo na základě experimentu tvrdí, že brutality spáchané za válek či jiných neštěstí nejsou činy krvelačných psychopatů nebo maniaků, ale obyčejných lidí, kteří byli vystaveni nepřiměřenému tlaku okolností.